David Rath (I. část): Já a návrat do politiky? Kdo by chtěl kriminálníka

David Rath (I. část): Já a návrat do politiky? Kdo by chtěl kriminálníka

Jakožto bývalého poslance a hejtmana za sociální demokracii bych se vás rád zeptal i na to, co říkáte na současné směřování strany, která před dvěma lety vypadla z Poslanecké sněmovny…

Začnu trošku odlehčeně. Jsem rád, že je tady konečně zase ČSSD a že Jana Volfová se této značky ujala, když se jí strana zbavila. Zaznamenal jsem, že i takoví lidé jako Jiří Paroubek nebo dokonce i Miloš Zeman to podporují a vítají. To jsou politici, kteří v ČSSD něco znamenali a způsobili její významný vzestup k volebním výsledkům přes 30 procent.

Myslím, že je to do značné míry odpověď na to, co nastalo po odchodu Jiřího Paroubka. Byla to v podstatě jakási – ať už chtěná či nechtěná – destrukce strany. Mně to přišlo, že všichni ti, kdo pak stanuli v čele ČSSD – od Sobotky, přes Hamáčka, až po Šmardu dnes – začali být unavení ze svých voličů. Samozřejmě nešlo jen o ně, ale o celkovou atmosféru v tom předsednictvu. A najednou jim vlastní voliči začali připadat hloupí, neprogresivní. Ta strana se zkrátka rozešla se svými voliči a převážil názor, že lidi, jejichž zájmy tak dobře ČSSD hájila jak za Miloše Zemana, tak za Jiřího Paroubka, najednou nebyli chtění. Naopak! My chceme ty, kdo volí Piráty, TOP 09, STAN nebo i »ódéesku«, ta se taky tak podivně rozplizla. My chceme, když to nazvu zobecňujícím způsobem, takové progresivisty, ty novodobé svazáky. Jako by se v sociální demokracii rozhodli své staré voliče odmítnout a naopak přebrat voliče Pirátům, zeleným, starostům nebo »topce«. Logicky se to nepovedlo. Proč by voliči, kteří jsou spokojení s politikou Pirátů, TOP 09 nebo STAN, přecházeli k nějaké sociální demokracii, kde je v čele nějaký pan Šmarda? To postrádá logiku!

Takže to je asi jediné vysvětlení úpadku sociální demokracie. Ona zanevřela na své voliče a změnila své cíle i program, aby se zalíbila jiným voličům, kteří ale mají své strany.

Je cestou k opětovnému návratu na výsluní sjednocení levice – tak, jak se o to snaží například vámi zmiňovaný Jiří Paroubek v rámci spolku Nespokojení?

Je to teoretická možnost, a teprve v praxi se ukáže, zda je možné ji naplnit. Každopádně šance tu existuje, protože v tuto chvíli v podstatě nemáme žádnou levicovou politickou stranu v Poslanecké sněmovně. I když bych řekl, že některé programové cíle ANO i SPD mohou vyhovovat bývalým voličům ČSSD, ale i třeba KSČM, zdaleka nejde o všechny. Krásně to teď bylo patrné na zahraniční politice a na tom, jak ANO přistupuje ke konfliktu na Ukrajině i k česko-americké smlouvě. Je to celá škála věcí, na nichž je jasně vidět, že tady schází ucelený, levicový nebo středolevý pohled na politiku.

Dovolím si teď malou odbočku. Ve Spojených státech tento pohled paradoxně převzali republikáni. On ten svět je zvláštní! Že dneska američtí republikáni a Donald Trump reprezentují – ne ve všem, ale v mnoha aspektech – zájmy takzvaně levicových voličů. Oni tomu v Americe říkají tak trochu pohrdlivě – redneckové. To je v podstatě, dá se říci, pracující třída. Lidé, kteří jsou hodně závislí na té méně kvalifikované práci. Ti dnes našli zastání u republikánů a jsou to jejich voliči, zatímco u demokratů je to přesně obráceně. Mám-li použít starou terminologii, demokraté jsou reálnými činy zástupci buržoazie – velkokapitálu – třeba zbrojařských gigantů. Takže on se celý ten starý svět tak trošku podivně promíchal, že staré termíny a staré obsahy přestávají platit…

Ale vracím se zpět k nám. Mezera tady určitě je – jak mimo parlament, tak v tom parlamentním spektru. Protože dneska tu máme de facto jen dvě čistě levicové strany – KSČM a pak strana Jany Volfové, které zvedla ten odhozený prapor a obnovila jméno ČSSD. Pokud k sobě tyto skupiny najdou cestu a dokážou spolu komunikovat, je to určitá šance. A když zvládnou angažovat takové lidi, jako je Jiří Paroubek, kteří v minulosti dokázali, že něco umí a měli výsledky, vidím v tom určitý potenciál, jak dostat levicovou nebo středolevou platformu zpět do hry. Je ale potřeba najít i mladší ročníky. Protože čas běží a je neúprosný, což vidíme i v osobě současného amerického prezidenta. Důležité je objevit ve střední věkové kategorii třicátníky a čtyřicátníky, kteří budou mít šanci zanedlouho ten prapor převzít. Nicméně bez lidí, kteří mají dlouhodobé zkušenosti a úspěchy, by byla obnova velmi složitá.

A co vy osobně? Neplánujete návrat do velké politiky?

Určitě ne. Alespoň v nejbližších několika letech, a to z mnoha důvodů. Však si to uvědomte – kdo by stál o kriminálníka…

Naznačil jste, že staré pojmy ztrácejí platnost, proto se vás zeptám úplně natvrdo – nemyslíte si, že tradiční rozdělení na levici a pravici už u nás absolutně přestalo platit?

Ono to ve skutečnosti nepřestalo platit, ale pod tlakem mainstreamových médií se z toho udělal takový guláš, jak říkají Němci, »eintopf«. Prostě míchanice. Takže máte ANO, které není ani levé, ani pravé. Andrej Babiš říká, že si vybírá z toho, co se momentálně hodí – jednou je to takzvaně pravicové řešení, podruhé spíš levicové. ODS, která se kdysi deklarovala jako pravicová, je najednou totéž, a vlastně má k hnutí ANO strašně blízko. Jistě že reflektují zájmy velkých voličských skupin, ale tak trošku jednoduše. Co tím myslím? Třeba senioři. Tak jo, přidáme jim o nějakou stovku víc na důchody, než by přidala ODS. Čili jediný rozdíl je, že »ódéeska« jim přidá třeba 500 korun měsíčně a Babiš 700. Samozřejmě je lepší 700 než 500, ale to přece není úplně podstata politiky.

Podstatný je třeba přístup k daňovému systému. Tady vidíte, že najednou jsou ODS s ANO zajedno. ODS zavedla superhrubou mzdu. Byl to původně projekt, na to už se zapomnělo, Tlustého, který pak skončil jako ministr financí a dotáhli to Kalousek s Topolánkem v reformním balíčku. My jsme tehdy upozorňovali, že je to destrukce daňového systému, že to bude znamenat výpadek nějakých 80 až 90 miliard a že tím ruší nikoli systém, který zavedli sociální demokrati, ale systém, který zavedl Václav Klaus ještě jako federální ministr financí a který okopíroval z Německa a Rakouska. To znamená nějaká čtyři daňová pásma s progresí, přičemž na rozdíl od Rakouska a hlavně Německa bylo naše nejvyšší pásmo nižší – jestli si to dobře pamatuji, činilo nějakých 32 nebo 36 procent. Pak to sociální demokrati o něco zvedali. Tenhle systém funguje de facto ve většině zemí evropského prostoru od konce druhé světové války, a to víceméně dodnes a upravuje se jen parametricky. Čili se mění procento zdanění, to znamená, že se buď trošku sníží, nebo lehce zvýší, podle toho, jak je v každé kategorii potřeba.

Oni místo toho, aby to parametricky upravili, tak přišli s volebním programem, že zavedou rovnou daň. Každý bude platit stejně. Tím se předešlý systém de facto vyhodil do povětří a znamenalo to obrovský výpadek výběru daní. Nejvíc peněz zůstalo těm vysokopříjmovým, a částečně si pomohli i středněpříjmoví, což není špatně, ale hodně na tom vydělali právě lidé s vysokými příjmy. Pak přišly ANO s ODS, když zjistili, že tenhle daňový systém je úplně pitomý a že ho nemají nikde na světě, že je to de facto český experiment, kdy vymýšlíme kolo a místo toho, abychom okopírovali kolo, s kterým se jezdí, tak ho uděláme hranaté a divíme se, že se netočí. Vezmeme to silou a furt říkáme, že to dokážeme a ten čtverec se bude točit stejně dobře. A to je české kolo, tenhle čtverec. A přesně takový je i systém rovné daně. Tak ho odstřelili, protože zjistili, že je k ničemu a prakticky zavedli dvoupásmový systém, kdy je většina lidí v jednom pásmu a jenom ti nad milion a něco spadají do pásma vyššího zdanění.

To samozřejmě nestačí, je to blbě, což každý ví. Ale všimněte si, že ANO s ODS jsou s tím víceméně spokojeni, a ani jedna z těch stran nepřijde s tím, aby řekla »hele, je potřeba se vrátit k ozkoušenému modelu«. Prostě český čtverec není kolo. Pojďme zpět k tomu rakousko-německo-švýcarsko-italsko-francouzsko-britsko-španělskému ověřenému modelu, což je čtyřpásmové nebo pětipásmové zdanění.

A já bych k tomu dodal, že kdyby tam byla nějaká levicová strana, tak by přišla s tím, že tenhle systém bude zavedený pro firmy. Jaký má smysl, že firmy mají jednotnou daň? Přece když je to malá firma, například rodinná, tak si tam klidně dovedu představit zdanění třeba 10 procent, protože jejich zisk není nijak velký. To jsou většinou řádově jednotky miliónů nebo statisíce. Ale pak tady máte nadnárodní korporace a giganty, hlavně ty energetické, a banky, které z nás ždímají miliardy. A ty miliardy mizí, nikdo neví kam. Odtékají odsud, přičemž v některých letech to bylo až 300 miliard ročně. A všichni jsou spokojení. My jsme kolonie. Češi chodí pěkně do práce, tam je ostříhají, tu vlnu z nich sedřou na kůži a pak si ji odvezou pryč. A tak můžeme hádat, jestli z toho mají výhodu investiční fondy v Americe, nebo si to někdo užívá v Belize, na Panenských ostrovech nebo v Panamě. Tam si zvyšuje svoji vysokou životní úroveň. A tady vidíte, že žádná z politických stran, ani to SPD, do tohoto nejde. To je přece princip levicovosti – snižování velkých nerovností ve společnosti.

Takže teď se zase vracím k tomu, když vidíte jejich faktickou politiku, tak i v oblasti ekonomiky a přístupu k lidem jsou všichni obdobně šedou součástí této míchanice. Tohle si z nějakého důvodu přál mediální mainstream a de facto do toho ty strany dotlačil. Proto tady byl rozbourán systém střídání dvou velkých politických stran, jedna na levici a druhá na pravici, s určitou dopomocí menších stran, které se definovaly buď doleva, doprava nebo více do středu. To byl systém, který tady, stejně jako ten systém progresivní daně, fungoval roky a myslím si, že nefungoval úplně špatně, protože dnešní systém je daleko horší.

Pane doktore, jak stíháte sledovat politiku, když už nejste aktivním politikem?

Snažím se ji spíš nesledovat.

Proč?

Kvůli duševnímu a fyzickému zdraví, protože duševní zdraví je propojeno i s tím fyzickým. Naše politika a politika Evropské unie, minimálně v posledních pár letech, nejsou něčím, co by mělo příznivý účinek na zdraví člověka. Ono se to začalo lámat už někdy kolem toho roku 2008, kdy nastoupili Topolánek s Kalouskem a začala velká krize. Nyní to má prohlubující se tendenci. A zvlášť poslední rok a půl od nástupu této vlády se situace hodně zhoršila. Musím ale říci, že útok na mé duševní zdraví znamenal už covid, a hlavně ten chaos vyvolaný tím, že jeden den se něco nařídilo, druhý den se to odvolalo a třetí den se nařídilo něco podobného, aby se vše čtvrtý den zase trošku poupravilo. Takže to už na mě působilo, řekl bych, dost depresivně. Proto jsem snížil frekvenci sledování hlavně mainstreamových médií a od nástupu této vlády a především pak od momentu, kdy začal konflikt na Ukrajině, jsem minimalizoval sledování mainstreamu opravdu výrazně, protože mně to nedělá dobře.

Ke covidu i Fialově vládě se, když dovolíte, dostaneme, nicméně vy jste nakousl politiku EU. Nedávno jsme dělali průzkum mezi neparlamentními protivládními subjekty a parlamentním hnutí SPD, zda jsou pro vystoupení České republiky z Unie. Co byste mi odpověděl vy sám za sebe?

Evropská unie v posledních, řekněme osmi, deseti letech skutečně pracuje na tom, aby dovedla většinu občanů k názoru, že je lepší ji opustit. Mně to je líto – a řeknu proč. Protože původní myšlenka toho evropského společenství je správná – Evropa suverénních samostatných států, které dobře spolupracují v oblastech, jež jsou pro ně výhodné, to znamená zejména v oblasti ekonomické. Vzájemně se vyměňuje zboží, prodává se a kupuje bez nějakých bariér. Je možné využívat pracovní sílu flexibilně, je možné cestovat bez jakýchkoli bariér. To jsou věci, které otcové-zakladatelé Evropské unie vymysleli strašně dobře. Jenže otcové-zakladatelé už jsou často po smrti nebo hodně staří, a přišla tam generace totálních trubců. To znamená lidí, kteří vyrostli ve skleníkovém prostředí bruselských kanceláří, luxusu, zahálky a v podstatě odtrženi od běžného života. Takže vůbec netuší, jak žije většina obyvatel Evropské unie a jejích jednotlivých částí, tedy konkrétních zemí. A vymýšlejí čím dál tím větší nesmysly, čímž proti sobě stále víc popuzují občany.

Například?

Úplně nejsmutnější, co lze dneska vidět, je jejich fanatický tlak na zrušení výroby spalovacích motorů. To nás totálně ekonomicky zlikviduje! Něco jiného je určitá koexistence elektromobility s klasickou mobilitou, aby se časem, například postupem desítek let, ukázalo, která technologie je pro lidi lepší, která je ekonomicky i ekologicky výhodnější. To by bylo něco úplně jiného než z nějaké kanceláře vydat zákaz směřující k určitému datu. Tohle jsem si nedovedl představit ani v těch nejčernějších snech. Můžu vám říct, že kdyby mi to někdo řekl v době, kdy jsme rozhodovali o vstupu do EU, tak bych se s ním do krve hádal, že nic takového nemůže nastat. Bohužel teď vidíme, že může.

A teď se vracím k vaší původní otázce. Já jsem určitě pro to, aby existovalo referendum o možnosti vystoupení z jakékoliv struktury, ať je to Evropská unie nebo cokoliv. Anebo naopak přistoupení. Takové věci si musí občané rozhodnout taky sami, protože důsledky budou dopadat na každého. No a v okamžiku, kdy by to referendum bylo vypsáno, bych teprve musel dát na jednu misku vah všechna pro, a na druhou všechna proti, a pak by bylo vidět, co v danou chvíli převažuje. Ale nutno říct, že se posouvám od člověka, který byl pro vstup do Evropské unie – právě z těch důvodů, jež jsem vysvětlil kvůli těm pilířům, co přinesli otcové-zakladatelé a co skutečně způsobilo nebývalý hospodářský růst, a tedy i růst životní úrovně – opačným směrem. Ten růst byl od nějakých šedesátých až do devadesátých let v celé západní Evropě, a pak i částečně u nás. Jenže posledních deset let bohužel, jako kdyby si v Unii vzali za úkol negovat skoro všechno dobré a vymýšlet jen věci, které mě přijdou jak ze špatného dystopického románu.

Petr Kojzar